Duha

Duha

V letních přeháňkách ji vidíme poměrně často. Nepřehlédnutelný oblouk na obloze táhnoucí se od obzoru k obzoru zářící všemi barvami. Co to ale duha vlastně je? Jak vzniká? Co si o ní mysleli naši předkové?

Co je to duha?

Duha je optický jev způsobený lámáním světla na kapkách vody. Světlo různých barev se na povrchu kapek láme pod různými úhly, a dochází tak k rozkladu světla na jeho jednotlivé barevné složky. Index lomu vody je např. pro červené světlo nepatrně menší než pro světlo modré.

Jak duha vzniká?

Světelné paprsky se pohybují přímočaře, ale odchylují se, jakmile procházejí prostředím s odlišnou hustotou, například při přechodu ze vzduchu do skla, nebo ze vzduchu do vody. Tento jev se nazývá lom nebo refrakce. Také vodní kapky rozptýlené ve vzduchu mohou lámat sluneční paprsky. Musí však dopadat dostatečně šikmo. Proto vidíme duhu ráno nebo večer, ale nikdy ne v poledne. To kvůli slunečním paprskům. Z letadla můžeme někdy spatřit úplný duhový kruh. Duhu uvidíme taky ve vodotrysku.

Duha vzniká obvykle večer

Je to dáno tím, že u nás převládá západní proudění vzduchu. Pokud se při končícím dešti objeví pás jasného nebe, přichází nejčastěji od západu, odkud Slunce svítí právě navečer. Protože svítí již nízko, duhový oblouk tudíž vystupuje vysoko, což ho činí nápadnějším. Ráno je ale Slunce nad východním obzorem a při západním proudění se ještě před deštěm nasune oblačnost, která Slunce zakryje.

Mezi nezapomenutelné zážitky lze zařadit spatření duhy v noci. Tu může vyvolat měsíční svit v nočním dešti. Taková duha je slabá s nevýraznými barvami a poměrně vzácná, neboť Měsíc dostatečně svítí jen v období nedlouho kolem úplňku.

Historie

Aristoteles

Podle starověkých představ byla duha někdy vysvětlována zažehnutím hořlavých par slunečními paprsky. Tyto páry měly být do ovzduší vytlačeny z podzemí vsakující se dešťovou vodou. Jeden z nejvýznačnějších učenců starověkého Řecka Aristoteles, autor nejstaršího meteorologického pojednání Meteórologika, vysvětloval ve 4. st. př. n. l. duhu jako odraz slunečních paprsků na dešťovém mraku. Byl prvním, kdo tvrdil, že duhový oblouk neleží v určitém místě spjatém se zemí, ale že má smysl uvažovat jen o směru, kam se duha promítá.

Dietrich z Freiberka

Počátkem 14. století dominikánský mnich Dietrich z Freiberka (Theodoricus Teutonicus) objasňoval vznik duhy pomocí skleněných koulí naplněných vodou. Zjistil, že paprsek se při vstupu do baňky lámal a odrážel, a tedy usuzoval, že duha vzniká na spoustě kapek deště. V latinském spise O duze a vjemech paprsků předběhl dobu, když poznal princip duhy a tvrdil, že duha vzniká lomem a odrazem světla na množství kapek.

Nezávisle na Dietrichovi z Freiberka se duhou zabýval islámský učenec Kamal al Din al Farisi, jež prý též konal podobné pokusy se skleněnými koulemi a vysvětlil správně vznik duhového oblouku.

Descartes a Newton

Descartes konal pokusy s vodou naplněnými lahvemi a propočetl dráhy paprsků vstupujících do kapky a po jednom resp. dvou vnitřních odrazech vystupujících ven. Ještě nedovedl objasnit vznik barev duhy. To se podařilo až Newtonovi, jež ukázal, že bílé světlo se rozkládá na své barevné složky a že každá duhová barva má jiný index lomu, a tudíž paprsky vycházející z dešťové kapky se budou koncentrovat pro jednotlivé barvy v mírně odlišných úhlech, což vysvětluje jednotlivé barevné pásy v duze.


Hodnocení:   
  • Počet hvězdiček je 3/5
Poslat e-mailemposlat e-mailem
Vytisknout článekvytisknout článek

Diskuze: